Je středa – třetí den, kdy nic jiného nedělám, než se USILOVNĚ SNAŽÍM napsat článek, který má být v pátek odevzdaný a publikovaný. Téma přišlo hned, ale obsah a výstižné zformování do písmenek si odjelo asi na dovolenou… Pomalu ale jistě stupňuje VNITŘNÍ NAPĚTÍ a FRUSTRACE.
Přece to MUSÍM napsat a odevzdat! Vždyť mám, o čem mám psát. Dokonce se mi z jednoho tématu vyklubaly hned tři!
Moc mi nepřidává ani fakt, že jedninému článku vyhrazuji veškerý čas a upozaďuji klienty a další práci.
Znáte ten pocit?
Ten vnitřní rozpor, pnutí, frustaci?
Že na jednu stranu děláte vše „správně“, ale ve své podstatě to dře.
Esence toho CO děláte není košér, neplyne pěkně v souladu,
ale naopak drhne???
Připadám si jak rozladěné rádio, ve kterém se prolínají stanice a výsledek je že chrčí a není pořádně rozumět nikomu. Tak jo, jdu štelovat svoji stanici, ať jde hezky poslouchat.
Naštěstí třetí den, kdy frustrace dosahuje svého vrcholu odjíždím na cestu do Rožnova.
Po cestě poslouchám přednášku o tom Jak dobít energii – fakt příhodné!
Ale jakoby nic ke mě nedoléhalo. Cítím INFORMAČNÍ PŘEHLCENOST. Vnímám, že POTŘEBUJI být sama, dostat se zpět do svého středu, do své přirozené energie, odkud můžu opět čerpat…
Večer, po dalším tropickém dni a 2 hodinové cestě si vychutnávám skleničku vychlazeného bílého vína. Ladím se a modlím, ať mi přijdou ta správná slova, která vyjádří, co chci ze sebe předat. Pro jistotu si dávám deník a tužku večer k posteli, kdyby se spustila inspirace v noci…NIC.
Ráno vstávám, protahuji své tělo a poprvé ochutnaná pamplišková káva protahuje naoplátku mé střeva!
Sedím na terase s výhledem na Rožnovký kopec, je klidné slunné ráno. Před sebou tužku, papír a ještě jednu kávu, tentokrát krásně voňavou. Žádné poznámky z předešlých dní, jen čistý papír. Chce to začít naprosto znovu s jiným naladěním…
Tak fajn, nádech výdech… Jenže hlava spouští neodbytné požadavky:
Mozek: „Podívej se hned na telefon!“
Já: „Ne, nepodívám, teď je drahocenný čas pro sebe a psaní! Mám dvě hodiny pro sebe!“
Mozek pokračuje: „Tak se aspoň určitě mrkni na emaily, co když je tam něco důležitého?!“
Já: „Ne, není nic tak důležitého, co by dvě hodiny nepočkalo!“
Hlava: „Hele a včera ten film, co? Pěkná paralela, jakobys ses občas taky cítila v kómatu, hmm?!“
Já: „Hmm, občas, ale to je život!“
Hlava vytahuje velmi pádný argument, jak odvést moji pozornost: „No, a už víš co budeš vařit o víkendu? To abys věděla co nakoupit…no, jen že má přijet návštěva, však určitě víš!“
Já: „To teď taky není důležité, na to budu myslet po cestě zpátky.“
A definitivně poslední poznámka z hlavy: „No, ale nejde ti to, co? Vážně si myslíš, že to někdo bude číst? Že to někoho zajímá?“
NEREAGUJU na to. Znáte to, prostě argumenty nepřetlučete jinými argumety.
Cítím ještě větší NAPĚTÍ A TLAK z přemíry kmitajících myšlenek i z odevzdání článku, než včera!
Začíná mě bolet hlava, vnitřně se cítím jak leklá ryba, paralizovaná. Chuť toho nechat a POČKAT NA PŘÍHODNĚJŠÍ OKAMŽIK, až se myšlenky uklidní začíná mávat vítěznou vlajkou…
Nebudu přeci utíkat před svými vlastními MYŠLENKAMI a vzdávat svůj záměr, který opravdu toužím naplnit!
Takže znovu, nádech výdech.
Je mi jasné, že je třeba ZASTAVIT.
TEĎ PRÁVĚ ÚPLNĚ ZASTAVIT a UKONČIT ROZHOVOR VEDENÝ HLAVOU!
Uvědomuju si, že tohle všehno spustila moje NAUČENÁ, PROGRAMOVÁ MYSL. Ta část mě samotné, která vychází z programů a přesvědčení, které vznikly díky silným prožitkům.
Nepopírám ji.
Ona to má v popistu práce – ochraňovat a nevystavovat nebezpečí, tomu co nezná, kde nejí „jistota“, jak situace dopadne.
Zároveň ale vím, že mě taky nepomůže se POHNOUT V ŽIVOTĚ DÁL a žít, jak si přeji z hlouby srdce.
Zastavuji čas. Vystupuji z toho běsnění mysli. Vnímám nádherné sluncem zalité ráno, na měnící se oblohu, na stromy, které jemně šumí ve větru, zpěv ptáků. Odevzdávám se na chvíli do náruče protoru BYTÍ, toho, co nás přesahuje a jen DÝCHÁM.
Mysl se zklidňuje, upozaďuje. Je jako malé vzdorovité dítě, které vyžaduje pozornost. Dívám se na ni s pochopením a přijetím, že i ona je mou součástí a zkrátka potřebuje své JISTOTY.
Vidím, jak si ji má druhá MYSL vedená ze SRDCE, bere za ruku jako svoji mladší sestru. Starší sestra, mysl vedená ze Srdce, nemusí říkat vůbec nic. Svým sebejistým, chápajícím, laskavým, pevným, láskyplným vyzařováním a úsměvem naprosto uklidní svoji vyšinutou mladší sestřičku.
Bere ji za ruku a říká:
„Vždy´t TY víš, že jediná JISTOTA je ZMĚNA, kterou spolu procházíme. Je to neotřesitelná důvěra v koloběh Života, je to vědomí že jen SPOLU můžeme jít a TVOŘIT život, který dává SMYSL.“
Vnímám naprosto jasně a citelně, jak vnitřní tlak povolil a místo něj přišlo hluboké uvolnění, ÚSMĚV A ÚDIV, jak dokonale BĚHEM CHVILKY můžu změnit
své VNITŘNÍ NALADĚNÍ, ENERGII!
Jak skvěle funguje VNITŘNÍ ROZHOVOR SAMA SE SEBOU!
BEru tužku a papír – vzniká nový článek v krásné, tvořivé energii. V té esenci, která je neviditelná, a přesto zásadní, pro jakoukoliv činnost, abychom ji mohli dělat smysluplně a předat ze sebe to nejlepší.
Jo a mimochodem článek vznikl (i s počátečním brbláním hlavy) za 2 hodiny!
Možná si říkáte: „No, to se jí to mluví, ale JAK MÁM SLEDOVAT MYŠLENKY A VÉST ROZHOVOR SAMA SE SEBOU? To je teda praktický návod asi jak „jednoduše“ sestrojit bombu!“
Naprosto vás chápu, pokud jste ještě nezačali sami se sebou rozmlouvat a vést pravidelnou sebereflexi!
Proto mám pro Vás odzkoušený návod jak začít pravidelně sami se sebou rozmlouvat, třídit své myšlenky, emoce, abyste si mohli sami během pár minut měnit svoje vnitřní naladění, energii.
Mě se podařilo proměnit téměř 3 denní napětí během 10 minut.
Čím pravidelněji takto budete sami se sebou pracovat, tím rychlejší efekt se bude dostavovat.
Objevte kouzlo psací sebereflexe.